Novinky

Psychologické teritorium

Psychologické teritorium
Napsal admin

Psychologické teritorium

Do jaké vzdálenosti se k vám dá přiblížit? Každý z nás má své vlastní psychologické oplocení, neviditelné hranice osobního prostoru. Intimní prostor kolem vlastní osoby potřebuje každý člověk. Dokázali to i mnohé psychologické studie a pozorování vědeckých týmů. Pokud někdo vkročí na toto teritorium, pokud překročí neviditelné hranice „osobního životního prostoru“ jiného člověka, ten se cítí nesvůj, ohrožený, pociťuje nedefinovatelnou úzkost. Chápe to jako provokaci. Vše záleží na daných okolnostech.

Jsou situace, kdy se nedá uchránit si své teritorium. Například v prostředcích MHD či v jiných situacích, kdy je pohromadě více lidí. Například na stadionech, na uzavřených koupalištích. Jistý psycholog, zaměřený na chování lidí vzhledem na jejich podvědomou snahu o uchování si svého teritoria, opisuje typickou reakci ve výtahu nebo v přeplněném dopravním prostředku. Ve svém vědomí začneme tyto lidi vědomě „ignorovat“, díváme se „přes ne“, a oni dělají to samé. Bezvýznamně se díváme kamsi mimo daný prostor, koukáme na strop nebo na podlahu a redukujeme jakýkoliv pohyb na minimum.

Na pracovišti se projevuje snaha zabezpečit si osobní revír rozkládáním různých osobních předmětů kolem sebe. Ať už jsou to knihy, fotky, různé papíry nebo pracovní potřeby. Tam, kam se častěji vracíme, máme tendenci sedat si na stejné místo a získáváme k němu vztah, téměř jako k osobnímu vlastnictví. Tohle chování nám poskytuje jakousi ochranu, aby nebyly poškození naše nejvnitřnější pocity.

Intimsféra (ulita) – překročení neviditelné hranice kolem intimsféry někoho, nás brzdí pocity studu, strachu, viny, odporu nebo trapnosti. Jsou to zábrany před netaktním přiblížením. Bariéra, kterou si každý člověk kolem sebe neviditelně určuje, zvyšuje jeho sebejistotu, a jen málokdo se ji odváží narušit. Ani člověk sám se nesnaží „vykročit ven“ ze svého ohraničeného prostoru. Tohle všechno je však odlišné podle příslušnosti k určitým kulturám.

Lidi jsou různí. Severní Evropan se cítí nejlépe, když mluví se svým partnerem ve vzdálenosti 75 cm. Ve Středomoří a v Jižní Americe je pro partnery při rozhovoru přirozené, pokud jsou od sebe vzdálení 30 cm. Arabi mají ve zvyku přibližovat se tak blízko ke kůži člověka, dokud ho nemůžou vnímat čichem. V Evropě je to trochu jinak. Na jednom konci Evropy jde muž do hospody, kde je obsazený jediný stůl jednou osobou – a přisedne si. Na jiném konci Evropy přijde muž do hospody, kde při každém stolu sedí jediný host – a on se vrátí domů, protože hospoda byla přeplněna.

Jsem muž. Zákaz vstupu! Ochrana vlastního osobnostního revíru je v říši zvířat i u lidí spíše věcí muže. I při rozhovoru mají muži od sebe větší odstup jako ženy. Muži se cítí ve větších místnostech lépe. Ženy inklinují k atmosféře v malých, útulných prostorách. To nakonec najdete v i zaměstnanecké hierarchii. Čím výše postavená osoba, tím větší pracovní prostor potřebuje. Přijímá kolegy a návštěvy v takovém prostředí, kde se možno jen těžce přiblížit a většina lidí i automaticky ve styku s tímto člověkem, dodržuje uctivou vzdálenost. Ochrana území kolem sebe je svým původem věcí instinktu, která přetrvala i u člověka moderní společnosti.

O autorovi

admin